Na páteční vlakový výjezd do Zlína se v Plzni na nádraží okolo jedenácté hodiny scházíme v počtu deseti kusů. Po zakoupení hromadné zpáteční jízdenky usedáme do kupé. Cesta do Prahy utíká dle zažitých zvyklostí, pijeme colu s rumem v klasickém výjezdovém poměru a občas zpříjemníme spolucestujícím jízdu škodováckými pokřiky. V Praze máme cca 5 minut na přestup na vlak do Otrokovic, což bez problémů stíháme, avšak zjišťujeme, že vlak je narvaný k prasknutí, a proto až do Pardubic využíváme chodbičku mezi wc (na kterém také nějaká ta demence proběhla) a umývárkou.
Do Otrokovic jsme dorazili zhruba v půl páté (na časové údaje se nedá vzhledem k podnapilosti všech moc spoléhat). Do Zlína dále pokračujeme trolejbusem, který nás po půl hodince vyhodí kousek od stadionu, kam bez prodlení zamíříme. V přilehlém sportbaru ještě stihneme dát jedno pivko a vyrážíme do sektoru. V sektoru se nás schází cca 20 a jeden buben. Ještě před začátkem utkání spontánně skandujeme „Televize ven!“ a až posléze zjišťujeme, že přenos se vysílal až od druhé třetiny. V rámci možností fandíme slušně a i přes malý počet jsme prý v televizi slyšet (Iveta už ví). Vývoj zápasu nám nahrává a v podpoře kluků nepolevujeme. Domácí kotel vypadá opticky velmi dobře, nicméně opak je pravdou a pořádně slyšet jsou až pár minut před koncem po snížení na 2:4.
S domácími konflikty nejsou víceméně žádné až na trojici opilých holek na dámském wc, které po větě „Hele kunda v plzeňský mikině.“ právě ona „kunda“ propleskla a na pozápasové provokace, které už v zárodku security ukončila.
Po děkovačce s hráči jedeme trolejbusem zpět do Otrokovic, kde se nám místní smějí, jak dalekou cestu před sebou máme a dále do Břeclavi, ve které trávíme hodinku v blízké nádražce. V dalším vlaku někteří popíjejí, někteří spí a někteří hulákají. S hodinovým přestupem v Praze do Plzně dorážíme v sedm ráno a rozcházíme se k domovům (až jednoho, kterého cesta neunavila, a který zamířil do nonstopu).